Mobil u dětí

Vždycky jsem chtěla mít nějaký kvalitní mobilní telefon. Vzpomínám si, jak jsme měli dětskou partu, kde nás bylo asi patnáct dětí. Nebyly jsme už sice úplně malé děti, bylo nám asi patnáct nebo šestnáct let. Měli jsme takovou skupinku, kde jsme se vždycky scházeli a dělali jsme různé blbosti nebo jsme chodili ven a stanovali jsme. A potom nastaly takové ty lepší doby, kdy už začal být rozšířený a velice populární mobilní telefon. Já jsem ho samozřejmě měla jako poslední v partě. Bylo to docela kruté, protože ostatní děti se mi samozřejmě smály. Sice se nesmály úplně škodolibě, ale smály se a měly takové narážky, které mě samozřejmě bolely.

Jenomže co jsem mohla dělat? Přeci jsem nemohla říct rodičům a rozkázat jim, aby mi taky pořídili mobilní telefon. Byla jsem ale zase na jednu stranu ráda, že jsem zase netrpěla tím, že jsem měla v čem chodit oblečená a taky že jsem měla co jíst. A navíc taky jsem později obdržela opravdu kvalitní mobilní telefon, který mi potom všichni záviděli. A protože moji kamarádi a kamarádky si vzali takové mobilní telefony, které byly spíše do odpadkového koše. Vypadaly opravdu hrozně, některé mobilní telefony byly dokonce slepované izolepou anebo dokonce lepidlem.

Vůbec nevím, kde na to rodiče mých kamarádů brali peníze anebo by to vůbec vzali, že takový křáp mobil vůbec existuje. Byla jsem tedy ráda, že moji rodiče vydrželi a počkali pár dní, aby mi pořídili lepší mobilní telefon než nějaký křáp, který vypadá opravdu hrozně a katastrofálně. Nakonec to všechno dopadlo dobře a během dvou let jsme měly už všechny děti z naší ulice lepší mobilní telefony, se kterými nebyla vůbec žádná nuda a taky nebyla žádná ostuda. Víte, je taky docela dost důležité, aby se děti ostatním dětem nesmály, protože to pak má velmi špatné a smutné dopady. Své děti samozřejmě učím dobrému vychování.